Inula salicina L. - oman vrbolistý
Asteraceae Martinov – složnokvěté
má obrovský areál rozšíření, od severního Španělska po Japonsko. Údajně chybí v Británii kromě jihozápadního Irska, ve Skandinávii zasahuje ovšem po střední Švédsko, dále na severovýchod se vyskytuje až při pobřeží Bílého moře, na jihu krom zmíněného severního Španělska zasahuje též na Kavkaz, někde ale jde o přechodné formy mezi nominátní subspecií a subsp. aspera, která v netypických formách roste i u nás. Jinak převládá subsp. salicina, v České republice chybí v západních Čechách, v Podkrkonoší, na severní Moravě a na Českomoravské vrchovině. Vcelku jde ale u nás o hojný druh vyhledávající světlé listnaté lesy, výslunné stráně či slatinné louky převážně měkkých, vápnitých podkladů.
.
.
.
.
Vytrvalé byliny s chudě větvenou lodyhou, listy jsou někdy oddáleně zubaté, přisedlé, podlouhle kopinaté, podlouhlé nebo úzce vejčité, na bázi zúžené, sdčité až poloobjímavé, s žilnatinou zejména na rubu vyniklou. Úbory jsou jednotlivé nebo uspořádané v chudých, chocholičnatých květenstvích, polokulovitý zákrov je 2–2,5 x kratší nežli jazykovité květy, které jsou žluté, 16–22 mm dlouhé, většinou lysé. Vnější zákrovní listeny jsou kratší nežli vnitřní, s horní zelenou bylinnou a bazální blanitou částí, po okraji brvité, na ploše lysé.
.
.
Poznámka: příbuzný oman srstnatý I. hirta L. mívá nevětvené lodyhy, které jsou celé tmavočerveně naběhlé, obvykle vytváří jediný úbor, zákrovní listeny jsou celé zelené, bylinné, srstnaté. Hybrid obou druhů se nazývá Inula x rigida Doell, oman tuhý, zákrovní listeny těchto rostlin mají alespoň krátkou spodní blanitou část, celé rostliny jsou řídce srstnaté.
Fotografie poněkud intermediárních rostlin byly pořízeny na Břeclavsku
předchozí: Inula conyzae (Griesselich) Meikle (Syn. Inula conyza DC., I.squarrosa L.) - oman hnidák
následující: Inula oculus-christi L. - oman oko Kristovo